Věrný Vlach
Petrovický baron Opersdorf velice rád cestoval. Nejvíce se mu líbilo v Itálii, a proto tam často jezdil. Přivezl si odtud také mladého myslivce. A protože mladík měl vybrané způsoby, učinil ho baron svým osobním myslivcem. Lidem v městečku se nezvyklé Italovo jméno těžko vyslovovalo, proto mu říkali krátce Vlach. Po nich mu tak začal říkat i baron a Ital si brzy na nové jméno zvykl.
Jednou si baron svého osobního myslivce zavolal a poručil mu:
„Zapřáhni, Vlachu! Vyjedeme si spolu na srnce a kočího necháme doma, beztak by nám jenom plašil zvěř. Budu kočírovat sám.“
„Hned zapřáhnu, pane barone, ale raději bych řídil koně já. Jsou mladí a odpočatí a potřebují pevnou ruku.“
„Nezlob mne Vlachu!“ zahrozil mu baron prstem. „Já snad s koňmi neumím?“
„Jistěže umíte, pane barone. Já jsem jenom… Zkrátka mám nějaké divné tušení. Ale udělám, jak si přejete.“
„Prr! Prr!“
Baron přitahoval vší silou otěže k sobě, ale splašené spřežení pádilo cestou necestou, jen si srazit vaz. Jako blesk se mihli Kuníčkem a řítili se ke strmé stráni za vsí.
„Je zle! Zpřerážíme si kosti!“ kmitlo Vlachovi hlavou.
Během divoké jízdy opatrně přešel po oji mezi splašenými zvířaty až k jejich hlavám. Chytil je za udidla až u samotných pysků a celou vahou se na ně pověsil. Koně zvolnili, zkrotli a nad samou strží konečně zastavili, chvějíce se po celém těle.
„Vlachu, tys mi dneska zachránil život,“ vysoukal ze sebe baron, bledý jako křída. „řekni mi, co by sis přál. Všechno dostaneš.“
„Já nic nechci, pane barone. Vždyť jsem život zachránil také sobě.“
Když tedy nechceš nic, dám ti něco sám. Ode dneška ti patří rybník Vacák tady pod vsí.“
Rybník byl potom v držení rodu Vlachů po mnoho let. Dnes bychom jej pod Kuním hledali marně. Lidé ho již dávno vysušili a na jeho místě založili louku.
Baron z Opersdorfu se k stáru oženil. Vzal si krásnou mladičkou dívku. Sám již byl v letech a nejraději měl svoje pohodlí. Ponejvíce vysedával doma a dřímal u krbu. Baronka si s ním mnoho radosti neužila, a tak si našla milence. Občas k němu zajela, aby se trochu rozptýlila. A aby její cesty nebyli manželovi nápadné, pokaždé si připravila nějakou výmluvu. Jednou si musela honem koupit nové šaty, podruhé střevíčky a jindy zase zbrusu novou paruku.
Natrvalo však s výmluvami vystačit nemohla. Manželovi začali být její cesty nápadné a hrozilo nebezpečí, že na její spády brzy přijde. Proto se milenci chtěli barona nadobro zbavit. Domluvili se, že ho při nejbližší příležitosti sprovodí ze světa.
Jednou zvečera se milenec vkradl potají do zámku a ukryl se v barončiných komnatách. Pomalu táhlo k půlnoci, když Vlach uslyšel kradmé kroky na chodbě. Vyskočil z postele a potichoučku otevřel dveře. Před pánovou ložnicí spatřil neznámého chlapíčka s bambitkou v ruce. Nemeškal a vrhl se na něj. Po krátkém čase vetřelce přemohl a svázaného odvezl k soudu do Sedlčan.
Za statečnost mu baron daroval lán polí a selský grunt v Kuníčku. Tak se Vlach stal zámožným mužem. Opustil službu u vrchnosti a hospodařil na svém až do smrti.
Zdroj: Karel Bazal: Pověsti Sedlčanska, Sedlecka a Voticka, druhý díl, Paměti čertova břemene
Poznámka: Vlachova louka byla v 60. letech 20. století opět přeměněna za předsedy družstva Jaroslava Peterky na rybník stejného jména Vacák. Nový rybník je však větší.
Strašidla, pověsti a legendy Petrovicka
Krajem záhadných kamenů
Už název samotné oblasti odkazuje ke strašidlům, Petrovice leží na území zvaném Čertova hrbatina. Je to kraj s velkým množstvím zvláštních kamenů mnohdy převyšujících lidskou postavu, které nacházíme postávat i polehávat bez ladu a skladu na polích i podél turistických cest. V lese nad Petrovicemi se jich dá najít nepočítaně. Zda jejich rozložení v krajině je dílem přírody nebo je takto v minulosti umísťovali lidé kvůli orientaci, nevíme, známe už jen pověsti a legendy, které se k obrovským kamenům váží.Třeba nedaleko obce Nechvalice stojí obrovský balvan, nazývaný Husova kazatelna. V dobách, kdy mistr Jan Hus kázal po Čechách, se prý zastavil i zde, a právě na tomto kameni vystoupil před místní lid. Je až k nevíře, že takový balvan vůbec stojí v poloze, v jaké ho můžeme vidět. Jeho tvar vzdáleně připomíná pyramidu obrácenou vzhůru nohama a u země je podepřen pouze několika kamínky.
Na jižním konci Petrovic pak najdeme, dobře dvoumetrový, tzv. Čertův kámen. Místní rodačka Eva Navrátilová (34) vypráví pověst o tom, jak se zde kámen objevil: „Když Jakub Krčín stavěl svou tvrz, tak poprosil o pomoc čerta, který ji měl vystavět během noci, do prvního ranního kohoutího zakokrhání. Jenže v okamžiku, kdy nesl poslední kamen, kohout zakokrhal, a čert kámen upustil u Petrovic do pole. Na kameni jsou dodnes vidět otisky čertových kopyt a řetězu.“
Krčínův trest
Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan pocházel z vladyckého rodu z Kolínska. Po službě u pánů z Rožmberka se stal regentem jihočeských velmožů, Sedlčany získal roku 1580. Byl velikým stavitelem rybníků, hrází a různých průplavů, a asi nejznámějším jeho dílem je rybník Rožmberk. To vše ale prý prováděl na úkor obyvatel. „Jakub Krčín bral lidem pole, protože je předělával na rybníky, a lidé ho tu nikdy neměli moc v lásce. Na náhrobní desce, kterou si nechal Krčín vyrobit není napsané datum jeho smrti, je zde jen prázdné místo,“ říká Eva Navrátilová. „A jednou za rok, v zimě, se zjeví čert, zapřáhne Krčína do pluhu a zorá s ním jednu brázdu na rybníce, jako trest za jeho hříchy. Ta brázda bývá občas na zamrzlém rybníce vidět.“
Ohnivá zjevení
O těchto pověstech najdeme zmínku i v knize Karla Bazala Paměti plané růže. Bazal byl veterinář, prožil na Petrovicku desítky let a i díky své profesi se setkal s mnoha lidmi, pověstmi a dávno prožitými příběhy. Ty pak pečlivě zaznamenal do své knihy.
Můžeme se z ní dozvědět, že na Petrovicku bylo, a možná stále bývá, vídáno mnoho strašidel. Například s Bílou paní se místní setkávali nejen na hradech, ale sedláci ji hodně potkávali i podél cest, kdy si jim sedala na trakaře či je jinak škádlila, když se pozdě večer vraceli z hospody. Ale nikdy prý nikomu neublížila, ba často dokonce pomohla.
Na Sedlčansku se také zjevovali divoženky, strašidelná zvířata, vodníci, lákající děvečky na pestré pentle rozvěšené kolem rybníka, různí šotkové a duchové hříšných statkářů, kněží, vojáků a čertů.
Také ohnivá zjevení často strašívala Petrovické, v podobě ohnivých sudů, mužíčků, psů i jiných stvoření. Bazal uvádí jednu z nejmladších legend, z roku 1975, kdy posádka osobního vozu jedoucího ze Sedlčan do Příbrami spatřila ohnivou kouli, která se valila proti automobilu, těsně před ním změnila směr a zmizela za obzorem.
Ne v každé pověsti ale vystupují strašidla. K vytvoření legendy postačí i záhadná událost, která nenachází rozumné vysvětlení. Taková se stala právě v rodině Evy Navrátilové. Rodina vlastní pole několik kilometrů od Petrovic a uprostřed těchto polí stojí vysoká, košatá borovice, symbol rodinného majetku. Rodačka popisuje, jak do stromu v šedesátých letech uhodil blesk: „Kůru, která byla silná asi osm centimetrů roztrhal tak, že byla rozlítaná po okolí,“ popisuje Navrátilová. Ovšem svatý obrázek, odnepaměti na kmeni zavěšený, zůstal prý nedotčený. “Šrám od blesku jde k místu, kde visí svatý obrázek a pak od něho dolů. Z obrázku při úderu blesku nevylítlo ani sklo.“
Hrady, hrádky a Švédové
V krajině kolem Sedlčan se nachází několik hradů, zámků, panských sídel, tvrzí a zřícenin. Asi nejznámějšími jsou zámek Orlík, hrady Zvíkov a Vysoký Chlumec a zřícenina hradu Vrškamýk. I k těmto historickým stavbám se váží pověsti o bytostech nadpozemských. Například na Vysokém Chlumci se prý zjevuje uplakaná princezna, kterou její pantáta zazdil za to, že si nechtěla vzít prince, kterého jí vybral.
Jiná legenda popisuje krajinu kolem Vysokého Chlumce a Vrškamýku v době, kdy tudy táhli Švédové, drancující místní vesnice. Jeden obzvlášť krutý důstojník v bojích s vesničany zemřel a ve výročí jeho smrti se v těch místech zjevuje stará kráva. Zvíře podle pověsti úpí, naříká a šplhá na smrk. Když se dostane na jeho špici, zřítí se a příští rok se objeví znovu. Je to duch zemřelého vojáka.
O setkání Švédů s místními lidmi vypráví i Jiří Kubík (72), který na Petrovicku žije od svého narození, nejdříve v nedalekém Porešíně, nyní v Petrovicích: „Kolem Porešína táhli Švédové a Porešíňáci se před nimi schovali do lesů, protože si mysleli, že potáhnou po silnici. Ale oni to vzali přes pole a v těch lesích je vyhmátli. Nic ale Porešíňákům neudělali. Vojáci poručili donést dřevo na oheň a vodu. Když začala vřít, něco do ní nasypali. Potom začali nalévat do hrnků a nabízet. Lidé nechtěli ochutnat, protože si mysleli, že je Švédové chtějí otrávit, ale viděli nápoj pít i kuchaře, a nakonec ochutnali taky. A tak se do Porešína poprvé dostala zrnková káva.“ Pan Kubík dodává, že vše je prý zapsané v některé z kronik okolních obcí.
